V dnešním uspěchaném světě, který se točí snad čím dál rychleji, jsme neustále bombardováni negativními zprávami a někteří z nás mají zkrátka pocit, že svět je prostě a jednoduše zlý a zkažený, avšak nic není jen černé. Vše je totiž tak, jak má být vše má také svůj čas. Ač se nám to nemusí líbit a může nám to být takříkajíc „proti srsti“, a říkáme si, že svět je nespravedlivý a že to, co se nám v našich životech děje, nebo se událo minulosti prostě nedává žádný smysl, ale s odstupem času zjistíme , že nás to posílilo a posunulo dál na naší cestě, Cestě života…
Život , je totiž jako velké jeviště, na které musíme „vystoupat“ a odehrát svůj part, podobně jako to známe z divadelních prken, kde herci odehrají svou roli podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. V některých představeních herci hrají s maskou na obličeji, jindy zase s tváří odkrytou, kdy vidíme emoce a výraz v tváři a můžeme vidět to, co zakrývala maska…
Život je jako obrysově napsaný scénář, do kterého svými skutky a počínáním dopisujeme to, co se odehraje dál. Je to takové „improvizační představení“ kam zasahuje režisér a dramaturg, kterému říkáme Vesmír. Právě on je ten, kdo nás obsazuje a staví do různých pozic a čeká, jak se s tím popereme. Pokud Vesmíru nasloucháme vnímáme ho a jdeme vpřed a učíme se z chyb, které jsme udělali a snažíme se je napravit, pak je nám nakloněn. Ale jak mile jdeme proti „Sile Vesmíru“ ucítíme „napomenutí nespokojeného režiséra“ a pokud nechceme poslechnout, přijde to, co nazýváme křivdou a nespravedlností a utíkáme pryč od přátel a lidí, které máme rádi…Utíkáme a říkáme jak je ten svět zlý a utápíme se v nás samých…. A nasazujeme si masku, která má skrýt naše bolesti a trápení. Navenek pak vypadáme jako nezdolní , ale z našeho srdce a Duše se řinou neviditelné slzy, které nás drásají a ubližují jen a jen nám samým.
